Povím Vám příběh tisíckrát odříkaný a přitom pokaždé jinak slyšený, příběh jdoucí cestou osvícení, cestou světla. Mnozí z Vás se v tomto příběhu mlčky naleznou, když při jeho čtení pohlédnou do svého nitra, kde ve svém Božském Já ucítí nepřehlédnutelné ANO.
Jednoho krásného slunečního dne, jsem v přírodě pozoroval vše, co Bůh stvořil, a po chvíli můj pohled spočinul na květině, jenž převyšovala vzrůstem i chováním ostatní květenu, a tak jsem se na ni zadíval a uviděl to, co Vám chci nyní povědět.
Již jako malé nepatrné semínko, které je ponechané svému osudu, se pere o své právo na život a brzy hledá kousek svého světla, pro které chce žít. I přes to, že je samo a nikdo mu neříká, co má dělat, má jasnou představu o tom, kdo je a čím se chce stát. A tak rychle najde cestu skrze vše, co mu brání světlo zažívat. Jde přímo, nejkratší možnou cestou a brzy již ční nad vším, co se ještě před časem zdálo tak velké a tíživé. Pouze ke světlu upne svůj život a tak světlo, za kterým se každý den otáčí, se otiskne v jejích očích takovou silou, že sama slunečnice zde začne být světlem. Přitom ona sama má ke všemu takovou úctu, že vrhá jen nepatrný stín na ostatní tam pod sebou a nikomu nebrání zažívat to, čemu ona sama zasvětila život. Nenajdete v ní pýchu či jiné neřesti, i když vzrůstem i vzhledem by se to od ní očekávalo. To jediné, čím tu je, je světlo a pokora. Ona totiž na sklonku svého života, když i slunce slábne nad její krásnou tváří, se pokloní, poděkuje té krásné cestě, která jí byla dána, a s úctou a vděkem již pokloněna zůstane, aby rozdala vše co má. Pokud uslyšíte někde v přírodě slova: „Bože, vše co mám, je Tvé“, pak určitě někde poblíž stojí pokorná slunečnice.
A tak všem, co jdou za světlem, přeji vše, co dostala do vínku osvícená slunečnice.
S láskou Robert Endl
dotekyduse@seznam.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat
Přeji pěkné dny Všem fanouškům a čtěnářům v plnosti zdraví, radosti i spokojenosti. Pokud odpovídáte a komentujete u příspěvku vždy dávám zpětnou vazbu jakmile je mi to časově možné....