Přirozenou touhou člověka je se cítit součástí procesu života

Přirozenou touhou člověka je se cítit součástí procesu života. Cítit se plnohodnotnou částí a součástí života. Být v souladu s přírodou, která je ze své přirozenosti inteligentně udržována a řízena.

Člověk, který se se svými pocity (prožitky) více a více propojuje se zemí a přírodou je schopen zde prožívat svůj pravý domov. A jeho život je pak prostoupen souladem a spokojeností. Rozvíjí pak v sobě svůj jemný cit, který ho vede při péči o vše živé a životem prostoupené.

Člověk ve své hloubce velmi rád spolupracuje a sdílí.
Cítí, kdy je čas dávat a kdy je čas přijímat.

Člověk má v sobě přirozenou touhu po poznávání a jeho prožívání. Vnitřní soulad a spokojenost v člověku, člověku zajišťuje výběr poznání, které povznáší společnost a tím přírodu a život. Vnitřní soulad člověku připomíná, že toto vnitřní uvědomění, ze kterého je třeba vycházet, udržuje v realitě člověka důvěru v navádějící proudy života, které se mohou skrze nitro člověka manifestovat v jeho realitě.
Člověk si je tak vědom, že vnitřní stav svého cítění a propojenosti se také
odráží do veškeré jeho zevní tvorby (činnosti).

Udržování propojenosti a jednoty ve svém nitru, člověka povzbuzuje k prožívání radosti a vzájemného sdílení s okolním životem a všemi jeho formami, které jsou tomuto jedinci a společnosti blízké.

Člověk svým vědomím je schopen oživovat poznání svého druhu, které je uložené v něm a všude kolem něj. Svým citem a uvědoměním života a jeho živosti je schopen přijímat informace od života a všech jeho forem. Celá příroda a země jsou našimi učiteli, kteří nám rádi odhalují svou podstatu, funkci a zároveň nás tak přibližují k našemu hlubšímu sebepoznávání.

Člověk má ve své přirozenosti touhu po mezilidské spolupráci a sdílení v atmosféře, která je prostoupena důvěrou a poctivostí. Poctivost je člověku požehnáním, neboť člověk je tak schopen se i nadále cítit součástí života a své lidské společnosti, na které mu tolik záleží.

Člověk ve své přirozenosti je naslouchavý a vnímavý, což mu umožňuje
být otevřený proudům života a sobě samému.

Člověk ve své přirozenosti si je vědom, že svým citem se nechává moudře vést při svém životě i při řešení různorodých životních situací. Cit je mu tak schopen vypomáhat při rozhodování, které ovlivňuje jeho život a tím i život všech a všeho.

Nitro člověka je při jeho rozvíjení a důvěře v jeho vedení, schopno upřímného propojování a tím vytvářet realitu, která povznáší lidského ducha do stavů prožívání svého božství a souladu.

Člověk ve své přirozenosti si je vědom svého citu, který mu umožňuje být žehnajícím nástrojem života, který ctí sebe a tím vše okolo, za pomocí své moudrosti, která se ukládá v jeho nitru z prožitých zkušeností.

Člověk ve své přirozenosti se cítí být zodpovědný za svůj život a všechny jeho manifestace. Tudíž je rád při příležitosti, kdy se může poradit s lidmi, kteří mají již prožité zkušenosti. Jsou to hlavně starší lidé, se kterými je třeba udržovat propojení, neboť jsou našimi předchůdci, kteří nám dopomohli zde být a mohou nám mnohé předat, jakmile je vpustíme blíže do svého života jako své rovnocenné pomocníky a spolutvůrce.

Mladší lidé se chovají ke starším lidem s úctou, protože jsou si vědomi, že toto je pro ně příležitost oceňovat vývoj každého jedince, který si jde svou cestou uvědomění a poznání ve stejném procesu života. Dále si tito mladí lidé mohou uvědomovat, že tento vztah, který si vytváří ke starším lidem, se jim bude vracet v jejich životě, až se budou považovat, že dosáhli podobného věku jako tito starší lidé. Tím, že s úctou ocení, tyto starší lidi už teď ve svém mládí, budou snadněji přijímat i své stáří, které také přijde v jejich životech na řadu jako zkušenost pro prožití. Tedy pokud máme dobrý vztah ke starším lidem, budete pak mít i dobrý vztah k sobě, až budeme starším člověkem. Budeme pak v této roli starce více se soucitem a pochopením promlouvat k mladým lidem, kterými jsme kdysi také byli.

Zároveň mají tito lidé v tomto starším věku příležitost poukazovat svým životem na svou vnitřní krásu a nasbíranou moudrost, která zkrášluje zevní projevy stáří na jejich lidském těle. Lidé si tak skrze starší lidi uvědomují, že lidé mohou být krásní a spokojení i s tělem, které vypadá díky vlivu času jinak, než v mládí, ale stále jsou tito lidé vnitřně schopni prožívat to příjemné pro jejich duši a mohou ukazovat nashromážděné schopnosti, jak všelijak se dá užívat život. Starším lidem je dán prostor pro jejich sebevyjádření a užitečnost, neboť jsou vždy schopni být užiteční a přínosní pro společnost.

Člověk ve své přirozenosti má touhu prožívat své plné zdraví, které je odrazem jeho životního souladu a vnitřní harmonie, kterou mu zajišťuje jeho čisté srdce, které se rádo raduje a užívá plnými doušky všechny přitažlivé příležitosti života. Své plné zdraví člověk vnímá jako přirozený dar díky vedení svého života, který oslavuje svým elánem a zájmem o život. Projevující se i v chodu a řízení lidské společnosti tak, aby člověku bylo umožněno žít ve zdraví.

Člověk ze své přirozenosti vnímá sebe jako spolutvůrce, kterému je svěřeno, aby pečoval o vše živé a udržoval v přírodě i nadále rovnováhu a tím udržoval rovnováhu sám se sebou. Takovému člověku je životem umožněno prožívat hlubší a hlubší sebevyjádření ve spolupráci se silami přírody a života, které mají ve své přirozenosti stanovený řád ve prospěch člověka a jeho budoucnosti, která je velkolepá jako sám život.

Příroda ve své přirozenosti člověku připomíná jeho propojenost
s ní a svou přirozenou službu člověku.

Člověk má ve své přirozenosti uloženo, že každý člověk je takovým shromaždištěm životních informací, které jsou zpřístupněny společnosti jako jednotnému lidu, který si je vědom důležitosti vzájemné spolupráce a sdílení.

Člověk ve své přirozenosti je bytost komunikativní a vnímavá, která se ráda cítí být plnohodnotnou součástí a v souladu, ze kterého čerpá další a další zkušenosti,
 které život ve své kreativní tvořivosti nabízí.

Člověk ve své přirozenosti na základě svého vnitřního souladu rád vytváří a sdílí. Cítí se tak víc než užitečný spolutvůrce, který odevzdává svou důvěru svému nitru, ve kterém promlouvá ke člověku jeho osobní nejpřirozenější hlas života. Je jako umělec, který v sobě čerpá nejen svou inspiraci, ale také vedení.

Člověk ve své přirozenosti vnímá své svědomí jako svou duši, která prosí o pozornost a moudré rozjímání se svým citem a zkoumavým zájmem. Klid a rozvaha ho tak mohou navádět,
co je třeba udělat.

Člověk ve své přirozenosti vnímá sebe jako spolupracovníka se životem, kterému je roven.
Sdílí sebe se životem, neboť ví, že on sám je tento život, který se teď vnímá i jako člověk.

Člověk ve své přirozenosti je bytost vztahová, která si je vědoma naplnění, které přichází jako příležitosti k prožívání skrze svůj cit, který slouží jako středobod propojující se životem a všemi jeho projevy, které tomuto člověku jsou vlastní, tedy srdci a citu blízké.

Člověk ve své přirozenosti si přeje odhalovat svým zájmem inteligenci života, která se nachází v každém projevu života i člověku samotném. V člověku je tak probouzen úžas z procesu, kterého je neoddělitelnou součástí a to vše na základě své svobodné vůle, která je vždy přítomna.

► ZASLÁNO A PŘEVZATO EMAILEM ►