Moudrost stromů pod krásou hvězd

V absolutním tichu, kde mysl je klidná jako vodní hladina, co zrcadlí obláčky, je prostor, kde sen se stává skutečností. Tam odjakživa ožívají slova těch, co hovoří k nám, leč přeslechnuti často zůstávají pod tíhou rozumu. Je krásné naslouchat té hloubce plné lásky a vědění, před kterou rád se vždy ukloním a úctu svou dám vždy jim znát. Tam mnoho odpovědí dostávám na otázky, které člověku bych snad nepoložil a vlídností i úctou jsem vždy k odpovědím zahrnut a velkou láskou kolébán. Tak otázku svou jsem položil té moudrosti stromů, neb srovnání mi na mysl s moudrostí lidskou přišlo. Však bez velkých soudů myslím, srovnávat se nedá nesrovnatelné, jen snad učit se můžeme od té krásy.

Společné vědomí jenž mají a užívají je tak obsáhlé, že lidská mysl nepojme ten rozměr. Všichni jsou stále propojeni a jsou si neustále vědomi té jednoty. Nenajdete zde stromu, který by nebyl součástí celku a toto vědomí je přirozeností.

Nepoznal jsem smutných duší stromů, ani jinak nehezky naladěných. Stížnosti na svůj osud neznají a pokorně stojí s hlavou vztyčenou, dokud tělo jejich vládne všemu odolávat. Emoce mají podobné těm našim, leč strachu a nižších energií jsem v nich nenalezl a vlídně milují každého a stále. Vědí, že rovnováha nahoře i dole musí být, i když co je dole, zrak náš u nich snadno přehlédne. Také jejich vědomí toho, že jsou potřebnými, jde ruku v ruce se skromností a pocit sounáležitosti s každým kamenem, laní, či jinou bytostí, mi dává znát, jakým směrem se chci ubírat, jakým směrem máme kráčet všichni.

Neznají potřebu soutěžení, neboť čistou lásku toto míjí. Se vzkazem nám všem se loučím: Neodpojujte se od svého společného vědomí, jděte do svého srdce a tam hledejte odpovědi na vše, co potřebujete vědět. Pak přestanete bloudit v sobě a svém konání, Váš život nalezne hlubší smysl a Vaše vztahy se navrátí k lásce.

A sám za sebe jen něco k zamyšlení: Často se říká, že pokud není člověku dobře, aby šel do lesa. Kéž i v naší přítomnosti je stromům tak hezky, světýlka.

S láskou Robert Endl

dotekyduse@seznam.cz

SLUNEČNICE

Povím Vám příběh tisíckrát odříkaný a přitom pokaždé jinak slyšený, příběh jdoucí cestou osvícení, cestou světla. Mnozí z Vás se v tomto příběhu mlčky naleznou, když při jeho čtení pohlédnou do svého nitra, kde ve svém Božském Já ucítí nepřehlédnutelné ANO.

Jednoho krásného slunečního dne, jsem v přírodě pozoroval vše, co Bůh stvořil, a po chvíli můj pohled spočinul na květině, jenž převyšovala vzrůstem i chováním ostatní květenu, a tak jsem se na ni zadíval a uviděl to, co Vám chci nyní povědět.

Již jako malé nepatrné semínko, které je ponechané svému osudu, se pere o své právo na život a brzy hledá kousek svého světla, pro které chce žít. I přes to, že je samo a nikdo mu neříká, co má dělat, má jasnou představu o tom, kdo je a čím se chce stát. A tak rychle najde cestu skrze vše, co mu brání světlo zažívat. Jde přímo, nejkratší možnou cestou a brzy již ční nad vším, co se ještě před časem zdálo tak velké a tíživé. Pouze ke světlu upne svůj život a tak světlo, za kterým se každý den otáčí, se otiskne v jejích očích takovou silou, že sama slunečnice zde začne být světlem. Přitom ona sama má ke všemu takovou úctu, že vrhá jen nepatrný stín na ostatní tam pod sebou a nikomu nebrání zažívat to, čemu ona sama zasvětila život. Nenajdete v ní pýchu či jiné neřesti, i když vzrůstem i vzhledem by se to od ní očekávalo. To jediné, čím tu je, je světlo a pokora. Ona totiž na sklonku svého života, když i slunce slábne nad její krásnou tváří, se pokloní, poděkuje té krásné cestě, která jí byla dána, a s úctou a vděkem již pokloněna zůstane, aby rozdala vše co má. Pokud uslyšíte někde v přírodě slova: „Bože, vše co mám, je Tvé“, pak určitě někde poblíž stojí pokorná slunečnice.

A tak všem, co jdou za světlem, přeji vše, co dostala do vínku osvícená slunečnice.

S láskou Robert Endl

dotekyduse@seznam.cz