Alan Watts
Vzpomínky na minulost a očekávání budoucnosti existují pouze nyní, a proto,
Vzpomínky na minulost a očekávání budoucnosti existují pouze nyní, a proto,
pokud chceme zkusit žít cele v přítomnosti,musíme bojovat za to, co již je.
http://www.alanwatts.org/
Alan Watts: CESTA ZENU, výpisky
Podle zažitých konvencí nejsem jen tím, co právě dělám. Jsem i tím, co už jsem udělal, a tato konvenčně sestříhaná verze mé minulosti by snad dokonce měla být víc „já“ než to, co dělám v tuhle chvíli. Protože to, čím právě jsem, je tak prchavé a nedefinovatelné, zatímco to, čím jsem byl, je neměnné a konečné. A je to také pevným základem pro předpovídání věcí budoucích, takže se nakonec více ztotožňuji nikoliv s tím, co je, ale s tím, co už není!
Dokonalý člověk užívá svou mysl jako zrcadlo. Nic nedrží, nic neodmítá.
Přijímá, ale nenechává si.
Základním mýtem hinduismu je výklad světa coby Boha,
který hraje na schovávanou sám se sebou.
Náš problém je v tom, že díky myšlení dokážeme stvořit symboly věcí nezávislé na věcech samotných, a tedy také symbol nebo myšlenku sebe sama nezávislou na nás samotných. A protože tato myšlenka je o tolik srozumitelnější než skutečnost, symbol o tolik stálejší než fakt, zvykáme si klást rovnítko mezi sebe a myšlenku sebe.
Ztotožněním sebe s myšlenkou sebe získává člověk klamný a ošidný dojem trvání v čase. Jde totiž o myšlenku poměrně stálou, opřenou o pečlivě vybrané a zakonzervované vzpomínky. Její stálost navíc podporují i společenské konvence, protože k čemu by byly myšlenky-symboly, kdyby nebyly stálé? Konvence tedy člověka podporují v tom, aby se ztotožnil s dalšími stejně abstraktními a symbolickými úlohami a stereotypy, protože ty mu pomáhají dojít k pevnější a čitelnější myšlence sebe sama. Ale jakmile se člověk identifikuje s nějakou pevnou myšlenkou, uvědomí si „život“ jako cosi, co ubíhá kolem něj, a to tím rychleji, čím je starší a jeho myšlenka pevnější, zesílená dalšími vzpomínkami. Čím víc se snaží uchopit svět, tím víc jej chápe jako proces v pohybu.
Stručně řečeno začíná zen tam, kde není co dalšího hledat nebo získat.
Veškeré snahy zlepšit sebe sama a časem něco získat nebo se něčím stát se týkají výhradně našeho abstraktního obrazu sebe. Následovat tyto snahy znamená dávat tomuto obrazu ještě větší důležitost na úkor skutečnosti. Naproti tomu naše skutečné, nekonceptualizované já už buddhou je a žádné zlepšování nepotřebuje. Průběhem času může růst, ale nikdo nevyčítá vejci, ze není kuřetem, natož aby se zlobil na prase, že má kratší krk než žirafa.
Není žádné já mimo naši mysl a nenajdeme ani mysl mimo vjemy, které se touto myslí – v tom okamžiku již zmizelou – snažíme uchopit. Mám-li sáhnout po trefném přirovnání R. H. Blytha, je to jako snažit se plácnout mouchu rukou: jakmile se ruka napřáhne, moucha odletí a sedne si na ni. A řečeno konkrétně: hledáme-li věci, nacházíme pouze mysl; hledáme-li mysl, nacházíme pouze věci.
Iluze rozdělení pochází ze snahy mysli být zároveň sebou a zároveň myšlenkou sebe, z fatální záměny skutečnosti a symbolu. Tato iluze zmizí jen tehdy, když se mysl přestane snažit pracovat sama se sebou, s proudem svých vjemů, z pozice myšlenky sebe neboli ega.
Je prakticky nemožné přimět já, aby se zbavilo sebe,
když já je právě neustálá snaha o udržení sebe.
Snažit se o cokoliv s ohledem na výsledek znamená sledovat jedním okem svou snahu a druhým její výsledek, což je nedostatek soustředění, neupřímnost.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Alan Wilson Watts (6. ledna 1915 Chislehurst, Kent, Anglie -- 16. listopadu 1973 Mt. Tamalpais, Kalifornie, USA) byl anglický básník, filosof, spisovatel. Celosvětově proslul především jako vykladač a propagátor zenu, taoismu a východního myšlení vůbec. Sám se označoval za "baviče" (entertainera). Napsal 28 knih a bezpočet článků, pořádal semináře a přednášky. Většina jich vyšla také na elektronických mediích.
http://www.alanwatts.org/
Alan Watts: CESTA ZENU, výpisky
Podle zažitých konvencí nejsem jen tím, co právě dělám. Jsem i tím, co už jsem udělal, a tato konvenčně sestříhaná verze mé minulosti by snad dokonce měla být víc „já“ než to, co dělám v tuhle chvíli. Protože to, čím právě jsem, je tak prchavé a nedefinovatelné, zatímco to, čím jsem byl, je neměnné a konečné. A je to také pevným základem pro předpovídání věcí budoucích, takže se nakonec více ztotožňuji nikoliv s tím, co je, ale s tím, co už není!
Dokonalý člověk užívá svou mysl jako zrcadlo. Nic nedrží, nic neodmítá.
Přijímá, ale nenechává si.
Základním mýtem hinduismu je výklad světa coby Boha,
který hraje na schovávanou sám se sebou.
Náš problém je v tom, že díky myšlení dokážeme stvořit symboly věcí nezávislé na věcech samotných, a tedy také symbol nebo myšlenku sebe sama nezávislou na nás samotných. A protože tato myšlenka je o tolik srozumitelnější než skutečnost, symbol o tolik stálejší než fakt, zvykáme si klást rovnítko mezi sebe a myšlenku sebe.
Ztotožněním sebe s myšlenkou sebe získává člověk klamný a ošidný dojem trvání v čase. Jde totiž o myšlenku poměrně stálou, opřenou o pečlivě vybrané a zakonzervované vzpomínky. Její stálost navíc podporují i společenské konvence, protože k čemu by byly myšlenky-symboly, kdyby nebyly stálé? Konvence tedy člověka podporují v tom, aby se ztotožnil s dalšími stejně abstraktními a symbolickými úlohami a stereotypy, protože ty mu pomáhají dojít k pevnější a čitelnější myšlence sebe sama. Ale jakmile se člověk identifikuje s nějakou pevnou myšlenkou, uvědomí si „život“ jako cosi, co ubíhá kolem něj, a to tím rychleji, čím je starší a jeho myšlenka pevnější, zesílená dalšími vzpomínkami. Čím víc se snaží uchopit svět, tím víc jej chápe jako proces v pohybu.
Stručně řečeno začíná zen tam, kde není co dalšího hledat nebo získat.
Veškeré snahy zlepšit sebe sama a časem něco získat nebo se něčím stát se týkají výhradně našeho abstraktního obrazu sebe. Následovat tyto snahy znamená dávat tomuto obrazu ještě větší důležitost na úkor skutečnosti. Naproti tomu naše skutečné, nekonceptualizované já už buddhou je a žádné zlepšování nepotřebuje. Průběhem času může růst, ale nikdo nevyčítá vejci, ze není kuřetem, natož aby se zlobil na prase, že má kratší krk než žirafa.
Není žádné já mimo naši mysl a nenajdeme ani mysl mimo vjemy, které se touto myslí – v tom okamžiku již zmizelou – snažíme uchopit. Mám-li sáhnout po trefném přirovnání R. H. Blytha, je to jako snažit se plácnout mouchu rukou: jakmile se ruka napřáhne, moucha odletí a sedne si na ni. A řečeno konkrétně: hledáme-li věci, nacházíme pouze mysl; hledáme-li mysl, nacházíme pouze věci.
Iluze rozdělení pochází ze snahy mysli být zároveň sebou a zároveň myšlenkou sebe, z fatální záměny skutečnosti a symbolu. Tato iluze zmizí jen tehdy, když se mysl přestane snažit pracovat sama se sebou, s proudem svých vjemů, z pozice myšlenky sebe neboli ega.
Je prakticky nemožné přimět já, aby se zbavilo sebe,
Snažit se o cokoliv s ohledem na výsledek znamená sledovat jedním okem svou snahu a druhým její výsledek, což je nedostatek soustředění, neupřímnost.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Alan Wilson Watts (6. ledna 1915 Chislehurst, Kent, Anglie -- 16. listopadu 1973 Mt. Tamalpais, Kalifornie, USA) byl anglický básník, filosof, spisovatel. Celosvětově proslul především jako vykladač a propagátor zenu, taoismu a východního myšlení vůbec. Sám se označoval za "baviče" (entertainera). Napsal 28 knih a bezpočet článků, pořádal semináře a přednášky. Většina jich vyšla také na elektronických mediích.
ODKAZ NA VIDEOUKÁZKU ► SKUTEČNÉ JÁ
Alan Watts - SEN O ŽIVOTĚ
ODKAZ NA VIDEOUKÁZKU ► SEN O ŽIVOTĚ
