V západní kultuře hrají vnitřní stavy odjakživa významnou roli. Už Homér ve svém díle zachytil, jak moc nás dokážou „pocity“ nadchnout i spoutat. Je to jejich síla a působivost, co zapříčiňuje, že se mnozí lidé cítí naživu teprve tehdy, když prožívají silné pocity. Vlastně všichni víme, že v životě se neustále střídá hezké s méně hezkým a přesto se zas a znovu snažíme udržet si dobré dojmy nebo zabránit nepříjemným prožitkům. Všude je vidět, jak nás pocity strhávají a jak reklama i média tuto tendenci posilují. Učí zákazníky brát vážně zcela proměnlivá hnutí mysli, a pokud tu žádný z takových pocitů zrovna není, učí, jak nechat nějaké vzniknout. Většina hudby, filmů a talkshow vyvolává neustálé rozruchy, které diváky polapí. Jejich představitelé nám mají poskytnout náhražku našich vlastních, snad chybějících, pocitů. Jako by nepřítomnost takových pocitů byla nebezpečnou černou dírou nebo něčím nudným.
Dokud nepoznáme prožívajícího, svůj vlastní střed, a dokud nevíme, jak vhodně nakládat se svými vnitřními stavy, plácáme se bezmocně jako ztroskotanec v moři a sráží nás každá vlna. Takové vzlety a pády provází většinu lidí po celý život a mnozí odevzdaně věří, že bez podléhání rušivým pocitům to prostě nejde. Kdo se neustále potácí mezi protipóly „mám rád“ a „nemám rád“, jen zřídka zažije hloubku, která se nachází za tím vším a v níž se všechno samo od sebe vysvobozuje.
Nejvyšší vzlety, ale i nejhlubší pády prožíváme především v partnerských vztazích, u nichž se předpokládá velká blízkost. Nejvíce se v nich otevíráme a jsme pak zranitelnější. Až příliš rádi a ukvapeně se pouštíme na cesty nejasných nebo neúplných vysvětlení a přitom házíme veškeré jasné myšlení přes palubu. Téměř každý, kdo nemedituje, věnuje pozornost každé krátkodobě se objevující nevrlosti a přidává jí tak zbytečně na síle i významu, namísto toho, aby prokázal svou duševní zralost a pevně se držel toho, co má přímo před nosem.
V partnerském vztahu tak často, zejména když se nenaplní očekávání, přichází zklamání či nespokojenost. Nebo se objeví závist a žárlivost, když se do prostoru, který chtěl alespoň jeden z partnerů sdílet výhradně s tím druhým, vetře ještě někdo třetí. Snadno rozvineme pýchu a myslíme si: „Nepotřebuji nikoho dalšího.“ Výsledkem je chlad a partner, který má možná dokonce i čisté svědomí, nechápe, co se děje. Následně se on nadchne pro jiný – rozzářený – obličej a ona bude potřebovat pár silných rukou, aby ji vysvobodil ze stavu, kdy se cítí ublížená. Nakonec dva normálně až nadprůměrně nadaní lidé marní vzácný čas vzájemným obviňováním a jeden z nich stráví noc na gauči. Tyto pocity zmatku, připoutanosti, hněvu, pýchy, závisti, chamtivosti a žárlivosti, následkem kterých vypadáme tak trapně, se v buddhismu označují jako rušivé pocity. Vztahují se pouze k osobě, k „já“, a vznikají vždy z nedostatku nebo pocitu méněcennosti.
Abychom mohli tuto „mateřskou školku“ jednou provždy opustit, vyplatí se vybudovat ve vlastním podvědomí obrovské bohatství dobrých dojmů a činů, díky nimž nebudeme od nikoho nic potřebovat. Teprve poté si budeme moci bez námahy vychutnávat to, co se objeví – objeví-li se něco –, a radovat se, i když se zrovna nic neobjeví. Rušivé pocity sice hřejí a přispívají k dramatičnosti, ale není to zdravé teplo srovnatelné například s tím, když k zatopení použijeme padlý strom. Spíš se to blíží situaci, kdy nám vypadne z kapsy přímo do kamen hrst bankovek, a zatímco je marně lovíme, ještě si popálíme ruce. Rušivé pocity jsou drahé a nepříjemné, ale nejdříve se vyplatí je jako takové rozpoznat.
UKÁZKA Z KNIHY ► Buddha a láska ► Lama Ole Nydahl
Žádné komentáře:
Okomentovat
Přeji pěkné dny Všem fanouškům a čtěnářům v plnosti zdraví, radosti i spokojenosti. Pokud odpovídáte a komentujete u příspěvku vždy dávám zpětnou vazbu jakmile je mi to časově možné....