Jiří Krutina
Často můžeme slyšet nabádání duchovních učitelů, abychom viděli, či přesněji bychom snad měli říci, nazírali Boha v druhých, neboli, jak se říká, uvědomovali si Boha „všude“ a ve „všem“. Již samo toto nabádání v sobě obsahuje skryté nesprávné pochopení spočívající v tom, že existují „druzí“, oddělení od nás samých. Ve skutečnosti si musíme uvědomovat Boha v Sobě – pak si jej uvědomujeme současně i všude a ve všem. Lépe řečeno, když si skutečně uvědomíme naši pravou podstatu, kterou je svobodné Sebe si uvědomující vědomí (Já), takové, jaké je, zcela přirozeně si uvědomujeme, že nic neexistuje mimo nás samé a oddělené od nás samých. Tedy není nutno usilovat o „vidění“ Boha v druhých, ale je nutné si uvědomovat Boha takového, jaký je, tedy jako Srdce veškeré existence. Pak přímo zříme – nazíráme, že nejsou „druzí“, ve smyslu oddělených bytostí od nás samých, ale uvědomujeme si zcela přirozeně, že jsou součástí jediného vědomí, kterým jsme my sami.
A tak si přirozeně uvědomujeme – vidíme Boha v druhých, všude a ve všem. Vše projevené je pak zcela přirozeně nazíráno z vědomí, ze Srdce, jako vyjádření svobodné vůle, která se odhaluje ve vědomí v podobě projeveného, které není ničím odděleným, ale je přímo zřeno – přímo vnitřně nazíráno vědomím, jako modifikace vědomí. Již nepozorujeme projev jako oddělený od nás samých z omezeného stanoviska pozorovatele, nebo dokonce ega, jak se říká, z „hlavy“.Výhradně plným proniknutím do zdroje veškeré podstaty života jsme skutečně schopni přímo nazírat, a tak „pochopit“ jednotu – lépe přirozený stav nedvojnosti, tedy Pravdy, jaká je. Musíme být schopni být vůbec ochotni vzdát se – odevzdat naše omezené stanovisko, ze kterého žijeme, vyšší svobodné vůli Boží. Jen tak lze „vidět“ výhradně Boha a uvědomovat si jedinou Skutečnost, kterou jsme podstatně my sami, a svět jako spontánní odhalování svobodné vůle vědomí modifikované jako projevení.Nezapomínejme, že celý svět získává význam pouze díky nám samým. Z pohledu Boha můžeme náš svět připodobnit smítku na malém smítku, které leží na malém smítku, které není o nic více důležité než jiná smítka v jediném proudu duchovního Světla – Boha. Tolik je asi tak „náš“ svět pro Boha. Měli bychom si toho být vědomi, když tak často náš svět má ego tendenci nafukovat, a dělat jej tak „důležitý“. Veškeré projevení je pouze z vědomí odhalovaný výraz zcela svobodné vůle vědomí, aby jej vědomí mohlo ve své blaženosti zakoušet. Jaký to bývá často velký rozdíl od naší vlastní zkušenosti! Teprve plným spočinutím v Srdci, jež je zdrojem všeho projeveného, ve kterém se nachází naše tělo i celý vesmír, si vše projevené uvědomujeme z nitra – ze Srdce všeho projeveného. Tedy nikoliv „povrchně“ jako hmotné tvary oddělené a různé od vědomí, ale naopak jako samo vědomí – jeho vlastní modifikaci v podobě jevení se hmotným. Skutečnost není ani nedvojná, ani dvojná. Neexistuje ani neprojev, ani projev. To vše musíme chápat jako koncepty mysli pro vyjádření myšlenek. Pokud to chápeme doslova a usilujeme v praxi o „dosažení nedvojnosti“, „překročení dvojnosti“, „uniknutí do neprojevu“, či o „rozpuštění projevu v neprojevu“, jako výchozích pracovních názorech „jak na to“, nemůžeme uspět, neboť se nacházíme v mysli a jejích konceptech.
Nutné je právě teď a tady v našem přítomném vědomí proniknout svým vědomím – pozorností – lokalizovat – vyladit se a odevzdat se Skutečnosti, jaká je. A tou je pouze Boží milost jediného svobodného vědomí a jeho vůle odhalující se v projeveném, jež je jeho pouhou rozlišenou modifikací neoddělenou od svého základu.
K tomu vede duchovní praxe – sádhana, jak je popsána jinde. V ní však nevytváříme nic nového, ale naopak se otevíráme Skutečnosti, jaká je, a upravujeme podmínky k odstranění naší nevědomosti o nás samých, Bohu a projevu. Tak se naše vědomí osvobozuje a duchovně rosteme – žijeme v duchu v Bohu, který nám odhaluje svou vůli.Tedy není nutné speciálním způsobem usilovat o „vidění Boha“ v tom či onom, ale odevzdat se Jeho vůli, jíž je On sám. Pak, jelikož nevidíme „druhé“ ani projev oddělený od nás samých, vidíme Boha všude i ve všem. Toto uvědomování pravdy, jaká je, nám teprve umožňuje správné rozlišování i ve věcech časných, neboť již nerozlišujeme mezi „objekty“ mimo nás, ale mezi projevy jediného vědomí – podstatně nás samých – tedy jejich vnitřní kvalitu zříme z nitra – ze Srdce přímo, bez nutnosti zapojení myšlení. Pak, i když „vidíme“, tedy pozorujeme a interagujeme s jinými bytostmi v našem vědomí jako projevu jediného vědomí, tak přímo z nitra – ze Srdce zříme jejich aktuální projevy.
Vidíme, zda jsou z Boha, z ega, či přímo ze zlých sil.
To vše jako jednu jedinou odvěkou „hru“ na podkladě jediné Pravdy.
Často můžeme slyšet nabádání duchovních učitelů, abychom viděli, či přesněji bychom snad měli říci, nazírali Boha v druhých, neboli, jak se říká, uvědomovali si Boha „všude“ a ve „všem“. Již samo toto nabádání v sobě obsahuje skryté nesprávné pochopení spočívající v tom, že existují „druzí“, oddělení od nás samých. Ve skutečnosti si musíme uvědomovat Boha v Sobě – pak si jej uvědomujeme současně i všude a ve všem. Lépe řečeno, když si skutečně uvědomíme naši pravou podstatu, kterou je svobodné Sebe si uvědomující vědomí (Já), takové, jaké je, zcela přirozeně si uvědomujeme, že nic neexistuje mimo nás samé a oddělené od nás samých. Tedy není nutno usilovat o „vidění“ Boha v druhých, ale je nutné si uvědomovat Boha takového, jaký je, tedy jako Srdce veškeré existence. Pak přímo zříme – nazíráme, že nejsou „druzí“, ve smyslu oddělených bytostí od nás samých, ale uvědomujeme si zcela přirozeně, že jsou součástí jediného vědomí, kterým jsme my sami.
A tak si přirozeně uvědomujeme – vidíme Boha v druhých, všude a ve všem. Vše projevené je pak zcela přirozeně nazíráno z vědomí, ze Srdce, jako vyjádření svobodné vůle, která se odhaluje ve vědomí v podobě projeveného, které není ničím odděleným, ale je přímo zřeno – přímo vnitřně nazíráno vědomím, jako modifikace vědomí. Již nepozorujeme projev jako oddělený od nás samých z omezeného stanoviska pozorovatele, nebo dokonce ega, jak se říká, z „hlavy“.Výhradně plným proniknutím do zdroje veškeré podstaty života jsme skutečně schopni přímo nazírat, a tak „pochopit“ jednotu – lépe přirozený stav nedvojnosti, tedy Pravdy, jaká je. Musíme být schopni být vůbec ochotni vzdát se – odevzdat naše omezené stanovisko, ze kterého žijeme, vyšší svobodné vůli Boží. Jen tak lze „vidět“ výhradně Boha a uvědomovat si jedinou Skutečnost, kterou jsme podstatně my sami, a svět jako spontánní odhalování svobodné vůle vědomí modifikované jako projevení.Nezapomínejme, že celý svět získává význam pouze díky nám samým. Z pohledu Boha můžeme náš svět připodobnit smítku na malém smítku, které leží na malém smítku, které není o nic více důležité než jiná smítka v jediném proudu duchovního Světla – Boha. Tolik je asi tak „náš“ svět pro Boha. Měli bychom si toho být vědomi, když tak často náš svět má ego tendenci nafukovat, a dělat jej tak „důležitý“. Veškeré projevení je pouze z vědomí odhalovaný výraz zcela svobodné vůle vědomí, aby jej vědomí mohlo ve své blaženosti zakoušet. Jaký to bývá často velký rozdíl od naší vlastní zkušenosti! Teprve plným spočinutím v Srdci, jež je zdrojem všeho projeveného, ve kterém se nachází naše tělo i celý vesmír, si vše projevené uvědomujeme z nitra – ze Srdce všeho projeveného. Tedy nikoliv „povrchně“ jako hmotné tvary oddělené a různé od vědomí, ale naopak jako samo vědomí – jeho vlastní modifikaci v podobě jevení se hmotným. Skutečnost není ani nedvojná, ani dvojná. Neexistuje ani neprojev, ani projev. To vše musíme chápat jako koncepty mysli pro vyjádření myšlenek. Pokud to chápeme doslova a usilujeme v praxi o „dosažení nedvojnosti“, „překročení dvojnosti“, „uniknutí do neprojevu“, či o „rozpuštění projevu v neprojevu“, jako výchozích pracovních názorech „jak na to“, nemůžeme uspět, neboť se nacházíme v mysli a jejích konceptech.
Nutné je právě teď a tady v našem přítomném vědomí proniknout svým vědomím – pozorností – lokalizovat – vyladit se a odevzdat se Skutečnosti, jaká je. A tou je pouze Boží milost jediného svobodného vědomí a jeho vůle odhalující se v projeveném, jež je jeho pouhou rozlišenou modifikací neoddělenou od svého základu.
K tomu vede duchovní praxe – sádhana, jak je popsána jinde. V ní však nevytváříme nic nového, ale naopak se otevíráme Skutečnosti, jaká je, a upravujeme podmínky k odstranění naší nevědomosti o nás samých, Bohu a projevu. Tak se naše vědomí osvobozuje a duchovně rosteme – žijeme v duchu v Bohu, který nám odhaluje svou vůli.Tedy není nutné speciálním způsobem usilovat o „vidění Boha“ v tom či onom, ale odevzdat se Jeho vůli, jíž je On sám. Pak, jelikož nevidíme „druhé“ ani projev oddělený od nás samých, vidíme Boha všude i ve všem. Toto uvědomování pravdy, jaká je, nám teprve umožňuje správné rozlišování i ve věcech časných, neboť již nerozlišujeme mezi „objekty“ mimo nás, ale mezi projevy jediného vědomí – podstatně nás samých – tedy jejich vnitřní kvalitu zříme z nitra – ze Srdce přímo, bez nutnosti zapojení myšlení. Pak, i když „vidíme“, tedy pozorujeme a interagujeme s jinými bytostmi v našem vědomí jako projevu jediného vědomí, tak přímo z nitra – ze Srdce zříme jejich aktuální projevy.
Vidíme, zda jsou z Boha, z ega, či přímo ze zlých sil.
To vše jako jednu jedinou odvěkou „hru“ na podkladě jediné Pravdy.
Snažit se a usilovat o vidění Boha v druhých před spočíváním ve zdroji všeho je marné a duchovně nezdravé. Nevede to k poznání a blaženosti, ale k pomýlenosti a nevyhnutelnému zklamání a utrpení.
ZDROJ ► http://www.jirivacek.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat
Přeji pěkné dny Všem fanouškům a čtěnářům v plnosti zdraví, radosti i spokojenosti. Pokud odpovídáte a komentujete u příspěvku vždy dávám zpětnou vazbu jakmile je mi to časově možné....