EGO A CTNOST ► CTNOST NADE VŠE

Jedna z věcí, když se odpoutáš od svého Ega je, že se posuneš od pocitu nárokování 

si k pocitu pokory. Uvědomíš si, že nemáš nárok na nic. To je řeč Ega. Základní pravdou
je, že musíš být tím, z čeho pocházíš. Jestli pocházíš z Božství, musíš být božský. Jestliže zvedneš své ruce a řekneš: "Toto jsou ruce boží", tak co pak Bůh svýma rukama dělá? Bůh pouze dává. To je vše, co umí. A tak se naše myšlení z "co vše mohu získat" mění v "jak mohu nabízet ,jak mohu sloužit". Pokud tvoje pozornost není soustředěna na tvé Ego, ale na dávání, vesmír na to zareaguje dáváním zpět. Vesmír se zeptá:"Jak ti mohu posloužit"?
Ale sám musíš napřed někde sloužit. Pak bude tvůj přechod dokončen, až přejdeš do
 místa, kde není tvé Ego. A jak se dostáváme do smysluplné fáze života, neznamená to,
 že nemáme smysluplné ambice. Toužíme po jiných věcech. A nyní se naše touha transformovala ve smysl a musíme se naučit být pozorovatelem a ustoupit do pozadí.
Začneme žít a věřit tomu, kam nás Zdroj vede. Přestaneme lpět na výsledku a tento odstup způsobí, že nikdy více nebojujeme. Dovolíme, aby k nám věci přicházely a už nebudeme osobou, která koná. Dovolíme jim, aby se samy projevily. Boj je pryč. Pokud chcete ve svém životě vidět otevřené dveře, odpoutejte se od toho, co vám říká vaše Ego a žijte z božského místa zvaného Duch a z toho, co Lao-ć nazýval ctnost.


► W.W. Dyer

Energie v březnu 2013

Jakýkoliv měsíc, který začne odstoupením papeže, hospitalizací anglické královny a zahájením automatických škrtů pro vládu USA, slibuje, že bude zajímavý. Toto se odehrálo v prvních třech dnech března a bude to dlouhý měsíc.

V lednu jsme se přizpůsobovali energiím po roce 2012, unavení a poněkud rozčarovaní a zklamaní. V únoru jsme odhalili všechny blokády, které nás omezovaly, včetně našich vlastních zranění duše, karmických cyklů, partnerů, přesvědčení a toho, co odvádělo naši pozornost. Byl to tvrdý měsíc, protože jsme zpracovávali jednu záležitost za druhou. A teď máme březen a ten bude jednoznačně směsí šílenství a zmatku se spoustou pravdy, vhledů a potvrzení. Březen též obsahuje nejsilnější datum tohoto roku, 22. 3., které ohlašuje konec 3D (v tom smyslu, že skončí energie podporující 3D).

Už asi měsíc píši o tom, že rovnodennost 22. března je koncem 3D, což znamená konec 3D polarity a oddělenosti. Stále budeme ve třetí dimenzi, ale se snazším přístupem k nespočtu dimenzí a portálů. Závoje zmizely, nyní můžeme všechno vidět a být vším, bez jakýchkoliv omezení - kromě těch, jež na sebe uvalujeme sami. Papež a anglická královna představují mužskou a ženskou polaritu 3D. A před zmíněnou hospitalizací se mluvilo o tom, že účetnictví anglické královny prochází účetní prověrkou ze strany britské vlády, která zvažuje její odpojení od národního rozpočtu. Uvážíme-li, že Britské impérium je prodloužením Římského impéria (Londinium, nyní Londýn, bylo významným římským městem) a královna vlastní 1/6 pozemků na světě (ano, je to pravda), zatímco papež vlastní o něco méně (společně tedy vlastní necelou polovinu pozemků na světě), pak jsou možné dopady obrovské. A papežové nerezignují, naposledy se to stalo před 600 lety. Neexistují žádné náhody, tím spíše ne teď.

V Předpovědích pro rok 2013 jsem psala, že rok 2013 je rokem božské síly a pravdy. Dveře k pravdě se začnou otevírat tento měsíc a pravděpodobně to nebude příliš hezké. Mnoho lidí bude naštvaných, vyděšených, zmatených a udivených, když zjistí, jak vratké jsou základy, na nichž vystavěli své vlastní pravdy. 3D se nesloží tiše, jako zavírající se lotosový květ, hroutí se pod tíhou chamtivosti, moci, dominance a ovládání, které ji celé věky podporovaly. Již neexistuje energie, která by toto paradigma posilovala, takže ono mizí. Jakmile se rozpadne, musíme mít připraveny nové modely zaměřené na posílení nás samotných a na záměry ohledně světa vystavěného na základu spojení (a tedy i rovnosti), lásce, míru a radosti, a na našem vlastním sladění s tímto vším, coby naším osobním modelem. Jde o skvělý měsíc pro zahájení této přípravy, protože kolaps 3D paradigmatu nabírá každým dnem větší hybnou sílu. Prosím, nebojte se, protože všechno je - jako vždy - v božském pořádku.

Březen je měsícem k včlenění naší božské síly, ale zde musíme našlapovat velmi opatrně. Staré modely moci a síly byly vybudovány na principu ,,moci nad něčím/někým“ nebo ,,odebírání síly někomu/něčemu“. 3D paradigma spojené s mocí a silou vlastně odpovídá ,,energetickému upírství“, které se krmí energií druhých. Božská síla je koncepcí vzestoupených bytostí, koncepcí, která povstává zevnitř, je posílena skrze naše spojení k Nejvyššímu Zdroji a je vyjádřením našeho božského světla. Nemůže existovat bez našeho spojení k nejvyššímu Zdroji a rozpíná se v rámci dávání a přijímání. Nelze ji někomu druhému vzít a nikdo ji není schopen vzít nám. Pokud ji nepoužíváme, zůstává neaktivní do té doby, než jsme na ni připraveni.

Není však možno vyměnit jednoho despotu za jiného. Božská síla se o nás nestará - podporuje nás. Nekrmí nás výměnou za příslib naší energie, vyživuje nás tehdy, když mi živíme sami sebe prostřednictvím svého vlastního posílení. Požehná nás bezpodmínečnou láskou, ale nezabrání nám v tom, abychom se sami nezranili, pokud se právě to rozhodneme učinit. Božská síla se nepřiřítí a nepostará se o ,,zlosyny“, nicméně bude podporovat náš záměr týkající se radosti, lásky a míru ve světě, což všechno dále napomůže zhroucení 3D modelu.

V březnu dostaneme velkou dávku pravdy, a to může být chvílemi dosti hořký lék, na osobní úrovni i na té celosvětové, přičemž budeme mít příležitost vyzkoušet svou vlastní božskou moc a sílu. Zatímco se 3D model hroutí, právě náš kolektivní záměr ohledně toho, co chceme vidět a v jakém světě chceme existovat, napomůže tomu, aby náš přechod ze ,,starého“ do nového světa proběhl spořádaněji. Vyhněte se zaměření na negativní aspekty, protože negativitu jsme schopni si uvědomit jen tehdy, když ji pozorujeme z jiné úrovně. Je to důvod k oslavám, nikoliv k slzám.

Též se chystáme na příští kvadraturu Uranus/Pluto (v květnu), kterou tento měsíc posílí stellium (pozn.: stellium - skupina pěti či více planet v jednom znamení či domě) v Beranu (všichni Berani ať se připraví na nějaké akční dění). Strávili jsme dva poslední měsíce ve svých temných duchovních sklepeních, nyní můžeme vyjít ven nabiti novými záměry, novými možnostmi a novou energií, abychom mohli podniknout žádoucí a oprávněné kroky.

Rovnodennost 22.3. je jedním z těch nejsilnějších dní roku a oficiálně označuje konec 3D, k čemuž může nebo nemusí dojít s velkým třeskem. Jednoduše věnujte pozornost tomu, co se děje kolem vás, a volte spíše vhodnou odezvu než reakci, udržujte si odstup a pamatujte, že ty nejdůležitější věci v životě, Zdroj vaší síly a moci, vám nikdy nikdo vzít nemůže. Buďte sami k sobě láskyplní. Abych vám pomohla s energiemi tohoto měsíce, podělím se s vámi o svou oblíbenou afirmaci:

Já Jsem dokonale veden/-a, spojen/-a , zabezpečen/-a a chráněn/-a všemi způsoby, ve všech ohledech a záležitostech.

Přeji nádherný měsíc.

Copyright ©2013 Jennifer Hoffman & Enlightening Life OmniMedia, Inc.

http://enlighteninglife.com

(Reprodukce českého překladu v nezkrácené podobě je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojen aktivní odkaz na původní zdroj a tato poznámka - pro www.reiki-centrumpraha.cz přeložila Lucka K.) 07. 03. 2013

Zdroj ► http://www.reiki-centrumpraha.cz/

Teal Scott: Náhodné dobré skutky

Laskavost je má jediná vůdčí hvězda.
V jejím světle pluji cestou, na své plachtě mám napsáno motto: “Žít v lásce.”

– St. Therese of Lisieux

Společnost, kterou jsme spolu vytvořili, je často nejednotná. Stojíme ve výtahu aniž bychom druhého pozdravili. Své problémy si necháváme pro sebe, protože jsme přesvědčeni, že jsme jediní, kteří se takhle cítí. A žijeme vedle lidí, aniž bychom věděli, kdo vůbec jsou. Naše okolí už nejsou společenství lidí, ale spíše jen místem kde žijeme.

Tuhle izolaci, kterou jsme si vytvořili, je nezdravá. Ale příliš často jen čekáme až někdo jiný s tím něco udělá. Čekáme na někoho kdo nás zachrání z našeho osamění. Ale nakonec stejně skončíme tak, že v tomhle budeme pokračovat. A tak se nehneme. A jen jediná osoba s tím může něco udělat – ta osoba jste VY.

Několikrát jsem už řekla, že sebeláska je to, co zde máme zvládnout. Je to cíl, zatímco každé duchovní cvičení je pouze prostředek. Sebeláska to všechno převyšuje – je to jediné cvičení. A pokud máme přijmout, že tento Vesmír je jednotný ze sebelásky, potom jediný způsob jak milovat a změnit svět, je milovat a změnit sebe. Čirou náhodou věc o jednotě vesmíru je pravdivá – avšak to co jsem zmínila už předtím, funguje i opačně.

To co dáváte druhým lidem, dáváte zároveň sobě. Ve spletitém vesmíru, jako v tom kde žijeme, každé laskavé gesto, které někomu poskytnete, se vám nakonec automaticky vrátí. Způsob jak vytvořit svět plný laskavosti, je stát se takovou laskavostí, jakou chcete aby se vám vrátila.

Toto video je odpovědí na e-mail, který jsem obdržela od osoby, která se cítí velmi osaměle. Napsal mi aby se zeptal:
Co mám dělat, když se cítím osaměle ve světě, který se jeví jako krutý, nemilosrdný a drsný?

Zde je má odpověď: Nikdo nepopře, že drsnost a krutost existuje. Nemusíte se bát – lhali byste si, kdybyste si namlouvali, že neexistuje. Ale také byste si lhali, kdybyste tvrdili, že lež, drsnost a krutost je to jediné co existuje. Soucit, laskavost a láska také existují.

Když trpíme, tak si myslíme, že drsnost a krutost je to jediné co existuje. Začínáme trpět, když si myslíme, že naše společnost je svou vlastní entitou se svobodnou vůli…ale naše společnost není nějaké velké monstrum se svou vlastní identitou a svobodnou vůlí. Je to pouze součet těch nejmenších částí – a nejmenší část je člověk.

Když je svět kolem vás nemilosrdný, krutý a drsný, to co musíte udělat je stát se tím co hledáte – stát se soucitným, milým, tím co chcete, aby jste přijímali z okolí.

To znamená, vyjděte z domu a vytvářejte vztahy s druhými lidmi tím, že projevíte soucit a laskavost. A nejlepší způsobem jak to provést jsou “náhodné dobré skutky”.

Dnešní video je spíše výzva, než lekce. Protože výzva je sama o sobě lekcí. Tímto vás vyzývám, poskytněte příští týden co nejvíce “náhodných dobrých skutků” co vás napadne.

Vyzývám vás, abyste sami sebe pozorovali, jak se u toho cítíte.

Vyzývám vás, abyste pozorovali to, jak se vám změní vnímání , oproti tomu co je pro tento svět možné…když my, jedinci, co tvoří společnost, budeme takhle žít každý den.

Chci abyste opravdu popřemýšleli o tom co je v pro tento způsob žití možné, protože takhle budete další týden žít také. Já doufám, že po týdnu “náhodných dobrých skutků” se tohle stane vaším novým zvykem.

Uvedu vám několik návrhů:

- Napište pozitivní anonymní vzkazy na útržky papírů a umístěte jej náhodně na čelní skla aut ve městě, kde žijete.

- Zaplaťte za někoho kdo stojí za vámi u telefonní budky.

- Darujte věci co máte doma na charitu nebo do knihoven.

- Vyrobte balíček potřeb pro útulky pro bezdomovce.

- Navštivte lidi v domově důchodců.

- Uspořádejte pro někoho večírek jen proto, že ho máte rádi.

- Pomozte někomu s něčím o čem víte, že to musí udělat a zabere mu to méně času,
když mu někdo pomůže.

- Podržte někomu dveře.

- Pusťte někoho ve frontě před sebe.

- Pochvalte někoho namísto toho, abyste si to nechávali pro sebe.

- Pomozte někomu s běžnou rutinou.

- Darujte krev.

- Dobrovolně se přihlaste a běžte si hrát se zvířaty do útulku.

- Posbírejte smetí.

- Upečte svému sousedovi sušenky.

- Nebo pusťte někoho při řízení před sebe.

- Čím více budete kreativnější, tím lépe.

“Náhodné dobré skutky” se netýkají pouze lidí, ale všech živých bytostí, takže rostliny, zvířata a Země z toho také mají užitek. ”Náhodné dobré skutky” zahrnují gesta od pohlazení někoho po zádech po zaplacení někomu školné na vysokou.

Každý skutek se počítá.

“Náhodné dobré skutky” nemusí do vašeho života přidávat stres, neměli byste se cítit jako že se pro někoho obětujete. Neměli by vám z vašeho života odebírat žádné štěstí.

Měli by se provádět lehce, měli by vycházet přímo z touhy našeho srdce vidět druhé lidi šťastné a být tím, čím doopravdy jsme. Dobré skutky můžete činit ať už jste milionář, a nebo jestli vaše vlastnictví činí pouze oblečení co máte v tašce.

Ráda bych, abyste se v komentářích podělili o své zážitky z tohoto týdne, tak aby zbytek viděl, že někde na světě jsou lidé jako my, lidé, kterým na druhých záleží. Je důležité, že vidíme že jsou zde lidé, kteří na této planetě usnadňují soucit a laskavost.

Já věřím, že takováto výzva může sloužit jak vám tak nám, nehledě na to, jak geograficky daleko na téhle “vesmírné lodi” zvané Země od sebe žijeme.

Řekla bych hodně štěstí ale nikdo z vás ho nepotřebuje.

Těším se na vaše komentáře, myšlenky, které předložíte v komentářích pod tímto článkem.
A jako vždy, všechny vás moc miluji.

Čerpáno ► TEAL SCOTT

Související ► NOVÁ ZEMĚ 2010

Pohádka o ideální pracovní pozici

Je to už nějakou dobu, co jsem se rozpůlila vedví, nebo spíš stará a nová "polovina" začaly být více viditelné, více se vzdalující jedna druhé - ta první má polovina touží po jednoduchých věcech, jako je běžná docela uspokojivá práce s prospolečenskou hodnotou, stálý příjem (alespoň trochu stálý), jistota (alespoň maličko), láska, manžel, děti... a bylo by opravdu jednoduché vrátit se "zpátky" do svého života - poučená, lepší, skutečnější... asi i vím, koho bych si vybrala za manžela, byl by to krásný život, s vědomím toho všeho, co jsem se naučila - mohl by to být opravdu krásný život... ale já tolikrát volala do nebe, ať se naplní můj nejvyšší potenciál, že už nemůžu couvnout...

V momentě každého člověka nastává chvíle, kdy se musí vzdát své osobní vůle, protože ta už ho nikdy neudělá šťastným...

Poslední dobou se mi zdá, že jsem ve svém uvědomění překročila určité hranice a otevřela dveře, které nejdou zavřít, zdá se, že je tu pro mne nějaká cesta, kterou z nějakého důvodu ještě nechci vidět... ale cítím, že jinudy to nepůjde, protože vnitřní i vnější podmínky nepodporují můj nástup do žádné z existujících prací, byť by byla na krásno ušitá mně na míru... A nakonec se zdá i to, že všechny ty vnější průšvihy, průtahy a různé vnitřní boje mě dostávají blíže a blíže té cestě....Myslela jsem, že můj vnitřní odpor k práci vznikl profesním vyhořením loni v červnu a že jej dokážu rozpustit tím, že si vytvořím ideální pracovní místo respektující má nadání... Když jsem si vloni před mým psychicko-fyzickým vyčerpáním opakovaně tahala kartu Roční volno je pro vás právě teď to nejlepší, netušila jsem, že to bude skutečně rok, myslela jsem tak měsíc, nanejvýš dva... "dýl to přece nevydržím?".

Nejde o to, že by práce nebyla, jde o to, že nehodlám být otrokem a už vůbec nechci plýtvat svým potenciálem - očividně to tak má většina mladých do 30 - tenhle článek mne opravdu pobavil: Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy. Poukazuje na obě strany mince - na odpor mladých zařadit se do běžného pracovního procesu i na jejich neschopnost vytvořit si cestu vlastní a prosadit změny. Ale já si myslím, že je to jen otázka času, ... a taky vzrůstající frustrace těchto ve většině případů velmi nadaných lidí. Já sama mam trochu pocit, že se proti mne spikl vesmír s mou duší a úspěšně bojkotují všechny mé pokusy pracovat. Ale jsem ráda, že je tu ten tlak, protože jinak bych se nechala chytit na udičku pocitů vlastní méněcennosti a neschopnosti, popřela bych sama sebe a vydala se na zkušenou cestami, které by opět končila neviditelnou sebedestrukcí, která přichází, když začnou náš život řídit druzí, když začneme pochybovat sami o sobě a když nevyužíváme svá nadání, když se cpeme tam, kde nás nechtějí. Byl by to proces, jehož rychlost by záležela nakolik a na jak dlouho bych byla schopná lhát sama sobě. Neskončilo by to dobře a mou každodenní otázkou by zřejmě bylo, jestli to mám zapotřebí. Má duše má vybranou cestu a vlastně jen čeká, až se s tím smířím a pustím jí trochu ke slovu, aby mi mohla přeorganizovat život...

A co na to já?
Opravdu jsem chtěla být úřednice, dokonce jsem si ustála sebe sama a mohly se pro mne vytvořit takové podmínky, které by nemrhaly mým tvořivým potenciálem - dovedete si to představit - kreativní pozice s volným polem působnosti v samosprávě? Mohla bych prosazovat a realizovat vše, co cítím, že směřuje k opravdu hodnotné budoucnosti - no, nebyla by to nádhera - to by bylo něco pro Anamel.

Už několikátá pozice, kde mne chtějí zaměstnat za podmínek, které si určuji já. Ale pořád tady něco nehraje... A já už tak trochu tuším, co by to mohlo být - byla by to moje další profesní sebevražda. Já - naplněná ideály, převálcovaná strukturou a lidskou neochotou cokoliv měnit s neustálým argumentem - na to nejsou peníze. Vždycky jsem ve svém životě šla přes mrtvoly, stavěla velké věci z ničeho (a to doslova, třeba jeden z mých posledních projektů - veřejná hudební zkušebna - tu jsem postavila vlastníma rukama, za pomoci dalších nadšenců,... a taky několika místních Romů - ale ti na rozdíl ode mě měli za svou práci mzdu - ano, ano, dobrovolnictví je fajn, dokud nehraničí s šílenstvím). A mně tak pomalu dochází, že zas bych byla někde, kde o mě až tak moc nestojí. Na každém pracovním místě může člověk zazářit, ale když už se jednou rozhodnete být spisovatelem a inspirátorem, přebíráte za to zodpovědnost - a tu je zakopán pes.

Ale díky Vám si každý den mohu připomínat, že jsou lidé, kteří stojí o to, co umím... A mohu věřit, že jsou pracovní příležitosti, kde nejsou žádná "ale", kde nemusím popírat část sebe, protože je považována za nežádoucí... (nemohu se přeci nechávat zaměstnávat lidmi, kteří mi sice na jednu stranu říkají, jak si váží mé moudrosti a schopností, ale lepší by bylo, kdybych nebyla takový blázen...).Vždyť je přece nad slunce jasné, že bez bláznovství by nebylo moudrosti...Ale přesto mě trochu straší malá noční můra, jestli já nejsem přece jenom příliš tvrdohlavá, příliš nepřizpůsobivá...Někdy začnu pochybovat, jestli nejsem prostě jen líná... to si pak musím připomínat doby, kdy jsem pracovala 16 hodin denně bez přestávek, jídla a pití... Dneska už toho nelituju, vznikly díky tomu skvělé věci, ale taky už vím, že aby vznikaly skvělé věci, nemusím chodit přes mrtvoly... Vybrala jsem si svou realitu - žít ve světě, kde se nezamotávají kabely od sluchátek, což je věčné a otravné pravidlo starého světa. A možná byste tomu nevěřili - ale je to možné. Stejně tak možné je žít ve světě, kde nemusíme hlavou bušit o zeď, aby nás někdo poslouchal nebo oceňoval... Jen musíme jít tam, kde se to nezadrhává, kde události plynou tak nějak přirozeně...

Druhou otázkou jsou ovšem běžné lidské potřeby, má duše má asi pocit, že než mi to všechno dojde, mohu žít poustevnickým životem. Vlastně si připadám trochu jako v obležení a ona trpělivě čeká, až mně dojdou všechny zásoby a budu nucena k opravdové akci (teď se směje, líbí se jí to přirovnání a má radost, že jsem zas něco trochu pochopila). Ale já tuším, že s jarem mně to "dojde" (nechci psát napadne, protože odpovědi už dávno cítím v kostech, jen se ještě různě upravují a připravují, aby plně odpovídaly na mé otázky, které ani nedokážu dobře formulovat - pro duši je asi velmi těžké nám na něco odpovídat, když neumíme položit otázku). Když člověku docházejí peníze na zábavu, je to frustrující, ale dá se najít i zábava levnější, o to dobrodružnější. Když přemýšlíte, za co budete příští měsíc jíst, je to zatím dobrý - znamená to, že tenhle měsíc ještě hlady neumřete : D Však to mnozí z Vás znáte. Já toho moc nepotřebuju, se třemi čtyřmi tisíci měsíčně a občasným výdělkem navíc na nějaké to cestování jsem za vodou. Nevim, jak to dělám, ale určitě o tom jednou napíšu. A vím, kde bych mohla ušetřit, ale vzdát se kafíček, návštěv čajoven, cestování? To bych taky mohla třeba rovnou umřít, že? :)

Musím se odhlásit ze semináře, očividně ho někdo potřebuje víc než já - to beru, jsem sama sobě mistrem, jen jsem asi chtěla po dlouhé době chtěla vidět přátele a zároveň být pasivně přijímající. Je snazší vyřešit některá témata na semináři než vlastní prací ve svém životě. Ale semináře jsou v pořádku, vhodné vedení a skupinová práce spolu s energií "nenáhodně" vytvořené skupiny je přínosná ve chvíli, kdy téma je v nás připravené k posunu a vesmír od nás potřebuje, abychom se v tom příliš neplácali a věnovali se jiným věcem. A já se asi hold mam věnovat jiným věcem...Někdy se sama na sebe naštvu - když chci něco, na co nemám peníze, pak se musím rozhodovat, jestli víc toužím po věci/zážitku než po vlastní svobodě a jestli je svoboda být pánem svého času nebo svobodou je vlastnit, zažít, co se mi zachce... Samozřejmě tím nemyslím tu čistou esenciální svobodu, která nepotřebuje vnější potvrzení. Vím, že celkově je to dočasná situace, uvědomuji si i to, co se tím učím, a vím, že vše přichází ve správný čas - hledám hodnotu věcí/zážitků i náplň plno-hodnotného života, zkouším různé cesty, abych nakonec byla jistá, že ta, kterou jsem si vybrala, je ta, po které chci jít. Hledám svou sebehodnotu, sebe-vědomí, hledám nakolik si cením sebe sama, hledám svá nadání a představu o tom, jak chci prožít nadcházející léta.

A hlavně - já se přeci zaslíbila, že znovu začnu věřit pohádkám...

Autor článku: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na: 
http://poselstviohne.blogspot.cz/

2013 - Připoutejte se, přistáváme

Jak postupně slyšíme zpívat ptáky, cítíme vůni Země... ještě nestojíme pevně na Zemi, ale už začíná být až podezřele těžké - uvěřit, v jakých výškách jsme to ještě před pár týdny poletovali.

Mnozí jsme se v roce 2012 "zbláznili", abychom mohli skutečně a moudře žít.

A možná je to jen o tom, že co jsem dříve považovala za nereálné zázraky, dnes žiju za samozřejmost. Do velkých dálek, hloubek i výšek jsme si došli pro poznání, pro zkušenost.
Ale dnes je dnes a loňský rok zdá se už tak dávno...

Každý šel svým nejvyšším možným potenciálem. Někdo přestavěl celý svůj život, někdo si posvítil na vztahy, jiný si ujasnil svůj přístup k materiálnu, někomu stačily přeskládat malé věci... ale téměř všude je cítit změna vědomí, a to i v lidech, kteří si při slově "duše" jako první vybaví jízdní kolo. A šíří se to - kdo nezačal loni, začíná letos. Kdo nezačne letos, začne příští rok. Zahrada by byla nudná, kdyby všechny květy vykvetly ve stejný čas.

Každý na své úrovni a ve svých oblastech odevzdal strach a otevřel se absolutnu sebe sama. Možná jsme si toho nevšimli, ale my jsme prožili, čím bychom mohli být, kdybychom přestali vytvářet domnělé překážky - a tím jsme to učinili reálným. Jen to nebude tak rychlé, jak se to v transformačních energiích jevilo, ale tu esenci sebe sama prožijeme - stačí se nevracet zpět a naplnit se důvěrou. Jsme zpomaleni, abychom oklestili své vize o zbytečnosti a abychom stavěli pevné základy...

Když se nad tím zamyslím, pro některé z nás se skutečně vyplnila předpověď, že zatímco bude Země procházet změnami, lidstvo stráví nějaký čas na vesmírných lodích - a opravdu - druhou polovinou loňského roku jsme mnozí pluli na své vlastní specifické ufounské základně.

Možná svět kolem běžel dál ve svých kolejích a změny nebyly tak patrné, ale to, co jsme prožívali my, kteří jsme se rozhodli najít rovnováhu provazochodce nad propastí duality, aniž bychom se naklonili na jednu ze stran - my jsme zažili na vnitřních rovinách hurikány, zemětřesení, atomové výbuchy, ale i stavy beztíže, osvícení, avatarské vědomí - my jsme byli na návštěvě u stvořitele a zjistili jsme, že jsme se jen vrátili domů, kde jsme poznali sebe sama v jeho očích. Sami víte nejlépe, jaké extrémy jste zakusili.

Vyzkoušeli jsme si doslova na vlastní kůži (vlastní mysl, vlastní prožívání), co všechno je možné považovat za reálné, jak "šíleným" představám se v pomyšlení na svou budoucnost dokázal člověk oddat. A to, že jsme tomu skutečně uvěřili, nám dalo opravdová křídla.

Níkdy nezapomeňte, že to bylo skutečné!!

Mnozí z nás pocítili, že mohou Zemi přinést opravdu přelomové myšlenky, poznali jsme, že dokážeme druhým ukazovat směr cestami, kterými by sami neprošli, většina z nás uvěřila, že si můžeme stvořit život, jaký chceme (a dostali jsme k tomu nespočet důkazů)...

Těch schodů - úrovní, kam se v roce 2012 dalo vystoupat, bylo mnoho - každý došel, kam potřeboval dojít pro pokračování svého života. Ta odvaha a víra nám dala možnost nekompromisně vyházet spoustu blbostí ze svých životů, své mysli a následně energeticky i ze svého těla (už nikdy se to nevrátí), dala nám možnost začít projekty, do kterých bychom se nikdy dříve nepustili - a ty projekty se staly našimi vlastními transformátory (změnily nás, byly naší školní lavicí) a často byly naplněním známého "cesta je cílem"...

Otevíráme se novým a novým projektům, plánujeme, fantazírujeme (v původním latinském významu - přinášíme ideu na svět, tvoříme realitu), v hlavě připravujeme svou budoucnost, a to jen ledabyle podle toho, co zrovna přichází v přítomném okamžiku - je tu důvěra, že takto je to správné a že ta budoucnost už je stvořená, jen k ní musíme kráčet krůček po krůčku, protože jakmile chceme zrychlit, jsme něčím zpomaleni... - to je taky dobré - vše má své perfektní načasování... i to naše přistávání. Užívejme si toto mezidobí - kdy ještě vzpomínáme na oblaka a stále nestojíme nohama pevně na Zemi - to je doba příprav, to je doba zrání... není kam spěchat...

Celý rok 2012 mi neustále někdo říkal, že jsem neuzemněná, že jsem málo v realitě a já vnitřně bublala při takovýchto poučkách - co mi má kdo říkat, co je správné a co není správné. Dnes už vím, že právě to mé poletování mne vedlo k procítění vize mého nejvyššího potenciálu a to mne přivedlo k jistotě, že cesta k mému naplnění už je vydlážděná a vede květinovou alejí - když půjdu krůček po krůčku a nebudu se ptát, kudy cesta vede a kdy tam dojdu... tak právě tehdy tam dojdu... Právě to poletování mi umožnilo stát se multidimenzionální bytostí s poznáním, jemuž bych sama před pár měsíci neuvěřila. Právě to poletování mne přivedlo zpět k mé duši, to poletování mne osvobodilo od programů a dalo mi prožít svou podstatu tak, abych vždy už poznala, že život je hra ... a když o tom začnu pochybovat - zadívám se ven a nechám obraz reality se rozpadat, abych viděla, že vše je jen vibrace ... našla jsem svou LEHKOST BYTÍ...
a já klekám sama před sebou v pokoře a s uznáním, že jsem nikdy neuvěřila, když mi říkali,
že už je čas přistát.

A tak když poletujete, poletujte, ... až bude potřeba se uzemnit a své "letecké" poznatky ukotvit do reality, použít je při stavbě svého života - pocítíte to (buď jemně, nebo jako frustraci - záleží na tom, jak budete poslouchat své vnitřní dění) - a pak vám vesmír přinese všechny informace, které potřebujete. Ale domnívám se, že ono to s jarem přijde samo, stačí cítit vůni čerstvého vzduchu a probouzející se přírody, bosí chodit v trávě a jako malé děti čuchat ke květinám, stromům, čerstvé hlíně, zírat do sluníčka a poslouchat rytmus života... Pak přijdete domů, dorazíte do práce
... a budete vědět, co dělat.

Zjistili jsme, co nechceme, a byly jsme častokrát nekompromisně nuceni nežádoucí pozice opustit. A to, co chceme, se ukazuje pomalu, tvoří krůček po krůčku - není to ten rychlostyl, na nějž jsme si zvykly. Tvoříme pevné základy - a my vnitřně víme, kam to vede, proto neustupujeme. My už nemůžeme ustupovat, ačkoliv se jevíme jako šílenci, kteří neví, kde je realita
(ale čí realita, že?).

Jak my sami přijímáme svou realitu, tak ji přijmou ostatní. Několik mých kamarádů (vč. mého bývalého přítele, který na mne odmítal téměř vše spirituální - jako odraz mého vlastního sebe-odmítání) si minulý týden přečetlo rukopis mé povídky, která reálně popisuje jeden z příběhů, který jsem prožívala v loňském roce. Je o hvězdách inkarnovaných na Zemi, spirálách DNA, které se táhnou staletími do určitého cíle, démonických strážcích prahu... a ačkoliv jsem to zpracovala jako fantasy styl - nikdo, doopravdy nikdo z nich nepředpokládal, že by něco z toho nebyla pravda - oni v tom ten životopis poznali a přijali jako fakt.

A to mi ukazuje, že přistávám do zcela jiné reality, než kterou jsem v roce 2012 opouštěla...

Stačilo přestat říkat, že jsem blázen, a uvědomit si, že jsem multidimenzionální duše s přístupem do nejrůznějších koutů vesmíru a poznání.

Stačilo přestat říkat, že jsem nezaměstnaná, a pochopit, že mne zaměstnává nejvyšší láskyplná inteligence, v pozemské inkarnaci - jsem spisovatel a inspirátor.

A jak přistávám, už vidím tu nádhernou Zemi a vidím, co všechno se tu dá dělat, ale já nikam nespěchám, plány měním z minuty na minutu, a když mne realizace jednoho projektu přestane bavit v půlce, vím, že už přinesl vše, co měl, a jdu dál... pořád je co dělat...
ale to hlavní - to je - radost.

Autor článku: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na: http://poselstviohne.blogspot.cz/

Cesta lidí = Stará čínská báseň

Přicházejí s prázdnýma rukama, odcházejí s prázdnýma rukama,

takoví jsou lidé.

Když se narodíš, odkud přijdeš?

Když zemřeš, kam jdeš?

Život je jako plující oblak, který se objeví.

Smrt je jako plující oblak, který zmizí.

Plující oblak sám původně neexistuje.

Život a smrt, příchod a odchod, jsou také takové.

Je tu však jedna věc, která zůstává čistá a jasná.

Nezávisí na přicházení a odcházení a nezávisí ani na životě a na smrti.

Co je ta jedna čistá a jasná věc?

Nejbohatší žena světa popisuje 20 rozdílů v přemýšlení mezi bohatým a průměrným člověkem

Exkluzivní rozhovory s nejbohatšími osobnostmi jsou doménou našeho časopisu FC. Tentokrát musíme udělat výjimku. Nejbohatší žena světa se nezpovídá každý den a její komentáře jsou tak specifické, že je nechceme vyhradit předplatitelům. Neříkáme, že to změní váš život a peněženku, ale třeba vás inspiruje k zamyšlení. Paní Christy Walton není v Česku známá. Vede americký maloobchodní řetězec Wal-Mart. 57letá rodačka z Wyomingu kontroluje (k včerejšímu datu) investiční majetek ve výši 33,8 miliardy dolarů, v přepočtu dle aktuálního kurzu 640,273 miliardy Kč. Drží deváté místo ve světovém finančním žebříčku. Nejbohatší ženou je od roku 2005, kdy rodinnou firmu zdědila po manželu Johnovi, který se zabil při pádu letadla. John Walton byl synem vdovy po zakladateli řetězce, Helen Walton.

Kdo by však chtěl namítat, že paní Christy spadlo jmění z nebe, plete se. Řízení se účastní desítek let, s rodinou vede Wal-Mart pátým rokem a utěšeně zvedá akcie. Kdo by ji chtěl označit za poučující snobku, je také vedle. Christy Walton se hodlá zařadit mezi 105 filantropů, kteří se přidali k závazku investora Warrena Buffetta a ředitele Microsoftu Billa Gatese a nejpozději závětí poskytnout většinu svého majetku na charitu. Když se jí zeptáte, proč by to dělala, usměje se: „A proč ne? Můj John mi kladl za vzor Donalda Trumpa. Jako miliardář dvakrát zbankrotoval, v letech 1999 a 2004. Jednou spadl do dluhů ve výši devíti miliard dolarů. A pokaždé se vrátil nahoru, pokaždé rychleji než předtím. Jednak měl motivaci a jednak už věděl, jak na to. Schopnost zbohatnout je v první řadě state of mind, stav mysli.“ Po této větě nastalo ticho. Připravené otázky ztratily význam. Mohla následovat jedna jediná logická: A můžete nám, prosím, vysvětlit stav mysli bohatých? Během třičtvrtěhodinového rozhovoru, který Christy Walton poskytla novinářům, okomentovala 20 motivačních rozdílů v přemýšlení bohatého a tzv. průměrného člověka, jinak zásad, které dodržuje a je úspěšná. Ne všechny se čtou příjemně, ne se 

všemi souhlasím. Ale tím se možná vysvětluje, proč sama bohatá nejsem.

20 rozdílů podle Steva Siebolda a zásad, kterých se drží Christy Walton:

1. Průměrní lidé se domnívají, že peníze jsou původ všeho zla. Bohatí jsou přesvědčeni, že chudoba je původ všeho zla.

Používá se prozaických popisných označení průměrný a bohatý člověk. Neznamená to, že bohatý člověk je automaticky nadprůměrný a podprůměrný člověk nemůže být bohatý. V obou případech je to čistě terminus technicus.“

Jako průměrní se označují lidé, kteří přijali brainwashing, vyplachování mozku. Jedna z jejich tezí zní: Bohatství je výsledkem buď štěstí, nebo podvodu. Potom nechtějí uvěřit a přijmout, že by snad někdo blízký z jejich okolí mohl sám uspět. Pokud se tak stane, ihned ho pomluví. Peníze jsou přece od ďábla a kazí charakter. Přitom sami, když dojde na placení, se často mění v ďábly, žaludek mají sevřený stresem a o jejich charakteru zrovna nehovoří to, že úspěšné lidi kamenují závistí. Než by někdo vzlétl, raději mu urazí křídla. Tak poznám průměrného člověka. A podle toho, že si nechá namluvit, aby byl spokojen s tím, kde je. Že se nenarodil na šťastné planetě a podobně. Bohatí vědí, že peníze se štěstím nijak nesouvisejí. Štěstí nezaručí. Umožní utéci od nejistoty a mít život klidnější a svobodnější.“

2. Průměrní lidé osamostatnění považují za nežádoucí riziko.
 Bohatí lidé za žádoucí cestu ke zbohatnutí.

„Když průměrnému člověku poradíte, ať odejde ze zaměstnání, kde je nespokojen, najde spoustu důvodů, proč to neudělat. Nejčastěji, že je to hazard. Zaměstnání označuje za jistotu, namlouvá si, že jej zaměstnavatel potřebuje a že jeho práci určitě ocení když ne finančně, tak tiše ve své hlavě. Je to zásadní omyl. Bohatí nezaměstnávají druhé, aby je spasili. Do podnikání nikdy nemíchají emoce. Čistě logicky využívají pracovní sílu, ochotnou směnit svůj čas, tu nejcennější komoditu v životě, za peníze. Iluze nepostradatelnosti zaměstnance má chybný základ. Kdo se totiž na trhu neumí postarat sám o sebe, nemůže se domnívat, že se úspěšně postará o někoho dalšího, například zaměstnavatele.“

3. Průměrní lidé soudí, že předpokladem zbohatnutí je vzdělání.
Bohatí vědí, že o úspěchu rozhodují především dovednosti.

„Pravdivá je myšlená, že bohatství nepřinese magisterský titul nebo doktorát. Diplom je pouhý nástroj, který teprve musíte umět uplatnit v praxi. Je spousta chudých absolventů univerzit, zatímco spousta velmi bohatých přátel nemá ani základní vzdělání. Není to náhoda. Kdo má školu života, selský rozum, vyzná se. Jednotné školství bohužel vychovává unifikované absolventy. Všichni se učí stejně, všichni musejí u zkoušky odpovídat stejně. Jedinečnost a kreativita je potlačena ve prospěch řádů a tabulek. Jsou to výborní teoretici, ale život potřebuje praktiky.“

4. Průměrní lidé sní o starých dobrých časech. Bohatí sní o budoucnosti.

„Průměrného člověka poznáte podle toho, že velebí minulost. De facto si neumí představit lepší život než v době, jakou již zažil. Proč? Minulost je pro něj osahanou jistotou. Ať byla sebehorší, on se bojí jakékoli nejistoty. Na každou dobu, ve které právě žije, nadává. Dříve bylo líp, říká. To je sebedestruktivní myšlení. Je pravdou, že kdo věří, že jeho nejlepší dny jsou už za ním, doklepe život v neštěstí a depresi. Bohatí lidé naopak vědí, že kým jsou dnes, to z nich udělala právě minulost. A budoucnost si mohou utvářet sami prostřednictvím dnešních snů, cílů a nápadů.“

5. Průměrní lidé spoléhají na loterie. Bohatí lidé spoléhají na sebe.

„Fascinují mě masy lidí čekajících na tah šťastných čísel, modlících se v domnění, že to je jediná cesta k prosperitě. Věří, že Bůh, vláda, jejich nadřízený nebo životní partner vyřeší jejich problémy. Bohatí na teoretickou náhodu nespoléhají. Jednají. Své problémy si řeší sami, tedy rychleji a efektivněji. Statistiky nejlépe říkají, zda je pravděpodobnější dosažení bohatství čekáním na jackpot, nebo podnikáním.“

6. Průměrní lidé posuzují peníze emocemi. Bohatí lidé logikou.

„Průměrní lidé mají dojem, že při dostatečném majetku už nikdy nebudou muset pracovat. Bohatí lidé naopak dobře vědí, že peníze jsou jako potraviny. Při delším uskladnění ztrácejí na hodnotě. Proto nepěstují k penězům žádný emotivní kult a přistupují k nim věcně jako k nástroji na využití okamžitých možností a příležitostí. Nic víc, nic míň. Kdo se s penězi neumí rozloučit, pomalu o ně přichází a chudne.“

7. Průměrní lidé berou peníze převážně za činnost, kterou nedělají rádi.
Bohatí berou peníze za to, co je baví a těší.

„Nejvíce mě rozesměje člověk, který se diví: Jak můžeš pracovat 24 hodin denně? Co jsi za miliardářku? Vždyť se máš hůř než já! Jenže to je jedna z nejkrásnějších podstat chytrého vydělávání peněz: Berete je za to, co máte rádi. Když něco děláte rádi, baví vás to a děláte to často. Když to děláte často, umíte to a jste úspěšní. S tím přicházejí peníze, vaše nadšení roste a kruh se uzavírá. Tempo vydělávání se zrychluje. Zkrátka bohatí si nejprve zvolí cestu, která je baví, a pak hledají způsob, jak za to, co je baví, dostat zaplaceno. Naopak průměrní chodí do práce vlastně jen pro peníze, třetinu dne stráví otravou a nakonec jim vydělané peníze ani nevoní.“

8. Průměrní lidé si kladou nízké cíle, aby se nezklamali.
Bohatí naopak přijímají vysoké výzvy.

„Představte si stometrovou trať. Jeden se raději nechce unavit a do cíle jde pěšky. S tím, že ten čas mu stačí. Druhý se snaží namáhavě běžet. Kdo pravděpodobněji dosáhne lepšího času? Psychologové bohužel lidem doporučují, aby neměli vysoká očekávání od života. Kdo si staví nízké cíle, není zklamán. Takový člověk ale také nikdy nedosáhne na svůj sen. Děti, které odmalička od pěti hodin ráno bruslí, vypadají jako blázni do chvíle, než se z prvního stane vítěz Stanleyova poháru.“

9. Průměrní lidé si myslí, že pro bohatství musí NĚCO udělat.
Bohatí vědí, že se musejí NĚKÝM stát.

„Doména Donalda Trumpa. Průměrný člověk by po prvním, nejpozději druhém bankrotu všechno vzdal. Věří v rychlou příčinu a následek. Když něco udělají a výsledek je negativní, vzdají to. Jako při dietě – za den jsem nezhubla, tak to asi nefunguje. Bohatí lidé konají přesný opak. Neúspěchy s vděčností přijímají. Proč? Umožňují jim učit se ze svých chyb a růst se získanými zkušenostmi. Pravdou je, že bohatství nedělá výjimečný čin, ale výjimečný člověk. Poučením z chyb roste stále vyšší pravděpodobnost, že si zlepšíte výsledky. Nezávisle na vnějších okolnostech, zda je krize. On se prostě vyzná. Dovednost zbohatnout je know-how. Pokora a schopnost všímat si vlastních omylů a učit se z nich.“

10. Průměrní lidé myslí, že potřebují kapitál, aby vydělali další peníze.
Bohatí lidé bez okolků použijí peníze jiných.

„Bez práce nejsou koláče, říká se všude. Ale nikde se již neuvádí, z čí práce. Osoba, která odvede veškerou práci, nemusí být tou, která inkasuje veškerý zisk. Dokonce v zaměstnání to nikdy není ona. A osoba, která poskytne veškerý kapitál, nemusí být tou, která dostane veškerý výnos. Bohatí lidé se nechávají platit za to, že se vyznají. Jsme opět u toho: dovednost je více než vzdělání. Podívejte se, kolik již vystudovalo advokátů. Všichni se učili totéž. Ale všichni nejsou stejně úspěšní.“

11. Průměrní lidé žijí nad své možnosti. Bohatí lidé pod své možnosti.

„U tchána jsem neustále slýchala: Tohle si budu moci dovolit, až budu bohatší. Oponovala jsem mu: Ale vždyť jste jeden z nejbohatších. Jen se usmíval. Tímto přístupem se bohatí jednak neustále motivují a jednak zbytečně nerozhazují. Pokud si dnešní průměrní lidé neváhají kupovat na dluh auto, dům i dovolenou, jak by se při ekvivalentní výši majetku měl chovat bohatý člověk? Nejbohatší lidé vědí, že s každou neuváženou útratou ukrajují ze své finanční svobody. Když si bohatý člověk něco pořídí – letadlo, ostrov – obvykle má opět za lubem byznys.“

12. Průměrní lidé si bojí říct o peníze. Bohatí vědí, že si říkají o svobodu.

„Průměrní lidé se chovají, jako by žádné peníze nepotřebovali. Neumějí si vyjednat vyšší plat, nechají se okrádat. Bohatí lidé se nebojí přiznat, že peníze jsou zásadní, jsou o nich ochotni dlouze jednat, protože dokážou vyřešit většinu problémů. Bez peněz nevyřešíte nic, co se s penězi vyřešit dá. Peníze dokážou osvobodit. Když jde o peníze, jdou emoce stranou. Přicházejí chladné počty. Proto bohatí vydělávají.“

13. Průměrní lidé se raději baví než vzdělávají.
Bohatí se naopak raději vzdělávají než baví.

„Byt či dům bohatého člověka má obvykle velkou čítárnu, knihovnu – vzdělávací pohotovost – a také přátele si vybírá tak, aby se vzdělal, poučil, inspiroval, byl ještě úspěšnější. Průměrní o vzdělávání nestojí. Raději preferují čtení bulváru a drby, zábavné pořady v televizi. Jsme jako konzervy. Čím se plníme, takoví jsme.“

14. Průměrní lidé si myslí, že bohatí jsou snobové, a proto je nepřijímají.
Bohatí lidé přijímají jen přínosné, pozitivně naladěné lidi.

„Nákaza negativním vztahem k penězům vypaluje cejch průměrnosti. Bohatí si takového nihilistu nepřipouštějí k tělu, nechtějí poslouchat jeho problémy, věštby o zkáze a beznaději. Proč by měli cokoli poslouchat od lidí, jejichž výsledky nejlépe vypovídají, zač stojí jejich rady? Ještě paradox se značkovými oděvy: Kdo je nosí, bývá označen za snoba. Přitom průměrní lidé se ještě více snaží oblékat značkově, někteří kvůli tomu dokonce neváhají nosit padělky. Na jednu stranu se tak snaží bohatým vyrovnat, na druhou stranu je dehonestují. Zvláštní schizofrenie.“

15. Průměrní lidé počítají úspory. Bohatí lidé počítají výdělky.

„Dokonale patrné je to nyní, v období cash flow krize. Bohatí by obrátili poslední niklák, aby využili příležitosti k investici. Čím méně peněz mají, tím přemýšlejí víc. Čím jich mají víc, tím větší cíle potřebují, aby se rozhýbali k aktivitě. V krizi se totiž vždy nakupuje výhodně. Průměrní lidé se ale krize bojí, vnímají to slovo negativně. Krize je příležitost. Průměrní lidé v každé příležitosti vidí překážku. Bohatí v každé překážce vidí příležitost. Proto v krizi vydělávají ještě víc. Jinými slovy: Průměrní lidé se snaží peníze zadržet, bohatí se je naopak snaží co nejvíce investovat.“

(Pozn.: Jak přesně množit peníze a jaký je rozdíl mezi sčítáním a násobením peněz, hovoří také majitel IKEA Ingvar Kamprad)

16. Průměrní lidé hrají na jistotu. Bohatí lidé přemýšlí, kdy zariskovat.

„Mít strach z chyby znamená nevykročit. Pravdou je, že každý investor ztratil peníze na nějaké příležitosti. Ale získal poučení. Příště zainvestoval moudřeji. Bohatým nevadí riskovat. Bez ohledu na to, co se stane, něco získají. Navíc matematicky vzato, vidina výnosu bývá finančně zajímavější než jistota, která nic nevynese. Ale zdůrazňuji: Tohle není sázení na hokejový výsledek nebo v loterii.“

17. Průměrní lidé hledají ve finančnictví logiku a strategii.
Bohatí lidé vědí, že trhy řídí emoce a chamtivost.

„Musím potvrdit, že kdo investuje v akciích, ví, že neexistuje zaručená strategie. Finanční trhy jsou samostatné živé organismy. Je známo, že je pohání strach a chamtivost, ty mají vliv na obchody a trendy. Toto vědomí jim v jakékoli době umožňuje násobit investiční majetek. Říká to i autor těchto zásad Steven Siebold.“

18. Průměrní lidé se cítí dobře v klidu. Bohatí se cítí dobře v neklidu.

„Nejistota, riziko. Elitní fotbalisté, které obdivujeme, v nejtěžší chvíli vezmou míč a odpovědnost a jdou na pokutový kop. Vědí, že bez rizika ničeho nedosáhnou. Vědí, že stát se nejlepším není zadarmo, něco pro to je nutné udělat, nicméně zůstat celý život v pohodlném závětří je pro ně devastující. Když udělají chybu, poučí se. Čím útrpnější je cesta, tím slastnější je odměna. Postel je nejměkčí po namáhavé cestě. Bezpečný exekutor pokutových kopů, který má také vyšší plat, se rodí jen cvikem. I proto se Donald Trump podruhé stal miliardářem rychleji než poprvé.“

19. Průměrní lidé odmítají spojení mezi penězi a zdravím.
Bohatí lidé vědí, že peníze mohou zachránit život.

„Peníze nejsou všechno. Hlavní je zdraví. – Tyto věty jsou lež. Lidé mají celoroční členství na privátní klinice s garancí 24hodinového přístupu ke všem soukromým specialistům, kteří pečují pouze o malou skupinu klientů, takže mají jistotu, že v případě jakéhokoli náhlého problému o ně bude okamžitě postaráno. Za peníze si koupíte nejen zdraví, ale i život. Zeptejte se Billa Gatese, kolik dětských životů Africe zachránil.“

20. Průměrní lidé volí mezi rodinou a kariérou. Bohatí vědí, že mohou mít všechno.

„Nejméně času na rodinu mají zaměstnaní lidé. Bohatí mají na výběr. Mohou mít vše, co chtějí, pokud přijmou výzvu a díky tomu, co umějí a co je baví, se vydají za cílem, který si stanovili. Nevím, jak u vás, ale v USA je větší procento rozvodů v rodinách, které nemají dostatek peněz.“

Ve špatných sociálních podmínkách a bez vzdělání vyrostla řada miliardářů, jejichž příběhy a zpovědi pravidelně přináší každé vydání časopisu FC. „Když jste na tom hůř než jiní, je to největší dar. Motivace, motor. Z takových lidí se nakonec stávají miliardáři. Tak jako ve sportu často vítězí outsideři. Mají velký sen a sílu,“ řekl v rozhovoru pro časopis FC Ralph Lifshitz, Američan s běloruskými předky. Pardon, dnes známější jako módní návrhář Ralph Lauren.

ZDROJ: ČASOPIS FC